Když jsem jedné středy (7. prosince) spatřil na titulním místě serveru iDnes zprávu, že jakýsi muž drží svého čtyřletého syna jako rukojmí a vyhrožuje jeho zabitím, trochu jsem se nad tím pozastavil. Podobné věci se však občas stávají, a tak jsem zprávu pustil z hlavy a věnoval se jiným věcem. O chvíli později se na iDnesu objevila nová zpráva, jejíž titulek informoval, že policie onoho otce zatkla a všichni jsou v pořádku. Samotnou zprávu jsem ani nečetl, a možná, že kdybych tak udělal, připravil bych se o nepříjemné překvapení (šok!, řekl by bulvární žurnalista), které mně přichystala Česká televize ve svých Událostech.
Hlavní roli při zatčení vyhrožujícího otce totiž sehráli novináři. Vylákali únosce z domu, aby jim poskytl rozhovor, a on skutečně vyšel. Toho využili policisté a přímo pod rukama žurnalistů muže zajali.
Určitě nebylo pěkné vyhrožovat smrtí vlastního syna, která navíc měla proběhnout tak, že ho otec polije kyselinou. Ať byly jeho úmysly jakékoli, bylo jistě na místě, aby ho policie zatkla a umístila do vazby – ale ne s pomocí novinářů!
Lze namítnout, že na něčem podobném je postavena investigativní žurnalistika: Novinář sám prošetří okolnosti podezřelé akce, v konečné reportáži odhalí viníky a často teprve na něj naváží policisté. Středeční situace však byla docela jiná. Přítomní zpravodajové neodhalovali nepravosti, pouze vyrazili „do terénu“, aby podali zprávu o tom, co už se stalo a nebylo třeba nic rozkrývat: O tom, že muž vyhrožuje zabitím svého syna, a jak se s tím vypořádá policie. Nakonec skončili jako návnada.
Novinář, který se stane podobným centrem dění, však přestává být zpravodajem – tím, kdo nestranně a s odstupem informuje veřejnost o tom, co se stalo. Když žurnalista tiše napomáhá korupci nebo když rozkrývá činnost Výboru pro znovuzvolení prezidenta, je to trochu jiné – veškerou aktivní činnost za něj vykonají jiní (zločinci, resp. neprávem obvinění, a policie) a on působí jako určitá rozbuška, která však ani nepřestupuje zákon (většinou), ani sama jeho přestoupení netrestá. Lze říci, že by vše možná vyšlo najevo i bez žurnalisty. Ve středu se však novináři stali nástrojem. Kdyby tam nebyli, muž věznící svého syna by neměl důvod vycházet z domu.
Snad se s policií nedomluvili a byla to pouhá neopatrnost. I když však novináři s policií otevřeně spolupracovali, zachovali se neobyčejně špatně.
Nikoli tím, že (možná) zachránili život malému chlapci (možná to však bylo zbytečné a muž hovořil pravdu, že svého syna vlastně nechtěl zabít), ale proto, že o tom následně napsali docela normální zprávy.
Milan Dolejší