Saturnův měsíc Titan světy patří bezesporu k těm nejtajemnějším světům naší Sluneční soustavy, a již řadu desetiletí dráždí lidskou fantazii svou odlehlostí a bizarností.
Ačkoli co do svého umístění je „pouhým“ měsícem planety Saturn, co do velikosti a pozoruhodnosti by mohl být stejně dobře samostatnou planetou. Koneckonců i dvě oficiální planety, Merkur a Pluto, za ním velikostí výrazně zaostávají.
Jako jediný známý měsíc má hustou atmosféru, která navíc jako jediná ve Sluneční soustavě tlakem a částečně i složením připomíná ovzduší Země. Někdy je proto považován za obrovskou zmrzlou fosílii, uchovanou ve stavu, jaký na naší planetě panoval v dobách, kdy život teprve vznikal. Titan je však víc než to, dnes už víme, že je to svět zcela svébytný, geologicky i atmosféricky aktivní a zajímavý i sám o sobě.
Jde o místo nesmírně bizarní a exotické, vzdálené naší každodenní zkušenosti snad více než jakékoli jiné. Panuje zde mráz jako v nádrži s kapalným dusíkem, v ovzduší se vznášejí oblaka exotických sloučenin, typických spíše pro petrochemický průmysl, a z oranžového nebe se snáší déšť tmavých uhlovodíků.
Dlouho však nebylo jasné, jak to přesně vypadá na jeho povrchu – oblaka organického „smogu“ totiž bránila v podrobnějším studiu povrchu.
Protože Titan je skutečně hluboce zmrazený, může se v jeho atmosféře srážet kapalný metan (cosi jako zkapalněný zemní plyn). Dlouho se věřilo, že z metanových oblak může i pršet, a tak vznikají řeky, moře a oceány nebo alespoň jezera kapalných uhlovodíků, konkrétně metanu, etanu a propanu s příměsí dusíku
Sonda Cassini, zaměřená mj. právě na studium Titanu, byla proto vybavena radarovým a infračerveným snímkovacím zařízením, která umožňují mlhou proniknout a pátrat po podobných povrchových útvarech.
Jenže ouha – dlouho nebylo vůbec jasné, co vlastně znamenají jednotlivé tmavé a světlé skvrny na zcela neznámém povrchu!
První snímky však existenci kapalin příliš nepotvrdily, a později se naopak množila pozorování písečných dun, nasvědčující spíše pouštnímu charakteru Titanu. Byly sice nalezeny stopy řečišť, ale ta jsou alespoň z části spíše vyschlými vádí – pouštními přívalovými toky, vyhloubenými dávnými povodněmi, po nichž už dnes nemusí být vidu ani slechu.
30. dubna 2006 byla uskutečněna rozsáhlá pozorování radarem, zahrnující pruh terénu o délce čtyři a půl tisíce km, zaměřená na jasný „kontinent“ Xanadu zvíci Austrálie. Jak se očekávalo, jde o místo dosti kopcovité. V roklinách byla nalezena komplikovaná síť kanálů, které jednoznačně připomínají pozemské řeky, údolí mezi kopci jsou vyplněna hladkým tmavým materiálem, pravděpodobně se jedná o metanová jezera – buď stále plná, nebo alespoň jejich vyschlá dna.
Že by obdoba romantické krajiny s alpinskými jezery v titanském provedení? Jsou zdrojem kapalin prameny, nebo občasné srážky?
Jonathan Lunine tento pohled komentoval slovy hodnými básníka: „...Xanadu již není jen jasnou skvrnou, ale zemí, kde řeky stékají do moře, které nikdy nepoznalo Slunce.“
http://www.nasa.gov/home/hqnews/2006/jul/HQ_06281_Cassini_Xanadu.html
http://astro.sci.muni.cz/clanek.php?id=516
V Xanadu i v jiných částech Titanu byla pozorována řečiště o délce až stovek km a několikakilometrové šířce – některé připomínají přívalová koryta na Sahaře nebo i na Marsu, jiná větvící se síť napájenou srážkami, a ještě jiná se zdají vyvěrat z podzemí.
Ještě fantastičtější jsou poslední radarové snímky z června 2006, které
zachycují severní oblasti, jenž je poměrně málo prozkoumaná – panuje tam
polární noc, a tak je optické snímkování neúčinné. Radarovému paprsku však tma
ani mlha nevadí, a pronikl tak na dosud tajemný povrch.
Pohledy do temnoty zachycují velmi rozmanitou krajinu. Byly zachyceny hladké a
velmi tmavé plochy, mající ostré okraje. S vysokou pravděpodobností se jedná
o nefalšovaná uhlovodíková jezera, která se uchovala v chladné oblasti,
zatímco zbytek Titanu je převážně pouštní.
http://saturn.jpl.nasa.gov/multimedia/images/image-details.cfm?imageID=2214
Na Titanu bychom se mohli nadít i obdoby „Koněpruských
jeskyň“!!! Čpavkový led, jedna z předpokládaných „hornin“ na povrchu, je totiž
v uhlovodíkové kapalině rozpustný zhruba stejně jako pozemský vápenec ve
vodě, může se tedy právě tak dobře rozpouštět a znovu srážet. Prosakování
dešťového metanu ledem může vytvářet krasové útvary s jeskyněmi,
podzemními toky a dokonce i krápníky!
Možnost krasovatění ledu není bez zajímavosti. Celé těleso může být nakonec
jedna obrovská houba prolezlá jeskyněmi, do nichž prosakují či vtékají napršelé
uhlovodíky, které pak mohou opět příležitostně sáknout či přímo vyvěrat na
povrch – což skutečně lze na některých snímcích pozorovat.
Je tedy pravděpodobné, že Titan je stejně rozmanitý jako Země – má podnebné
pásy, oblasti obrovských pouští i území vlhčí, a zřejmě i roční období – rok zde
ovšem trvá 30 let, takže vysledovat zákonitosti jejich střídání bude ještě pěkně
zdlouhavé. Co všechno se ještě pod vrstvami mlhy skrývá, to v současnosti nikdo
nemůže říci – to ukáže teprve budoucnost.
Více na Vzdálených světech
http://www.distantworlds.wz.cz/DisWorlds1-2/Solarsys/ZivotTitan.htm